Nikdy není pozdě na odčinění chyb
Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Domino.
Domino na FB.
Knihu si můžete zakoupit ZDE.
Všichni jsme utkáni z hvězd je už pátou knihou britské spisovatelky Rowan Coleman, která během tří let vyšla v českém překladu. Stejně jako předchozí knihy, i tato zpracovává nelehké téma. Týká se totiž smrti. Něčeho, co je součástí každého z nás, něčeho tak přirozeného a přitom pro nás zcela nepředstavitelného. Dokud jí nečelíme tváří v tvář, jen málokdo z nás si uvědomuje, jak pomíjivý život vlastně je, jak pomíjiví jsme my sami.
I když se v knize setkáváme s osudy několika postav, jejichž pohledy se mezi sebou prolínají, dalo by se říct, že tou hlavní je třicetiletá zdravotní sestra Stella. Z veselé a vitální ženy se stala utrápená bez jiskry a s bolestí v srdci. Místo na traumatologii vyměnila za práci v jednom z londýnských hospiců a rehabilitačním centru, kde tráví většinu nočních směn. Je trpělivou a chápavou průvodkyní každého pacienta na jeho poslední cestě. A je také autorkou dopisů na rozloučenou, které pro umírající píše, a po jejich smrti odesílá těm nejbližším. Jenže pak do hospicu umístí ženu, která se s ní podělí o tíhu viny, jež sebou vláčí, a Stella se dostává do patové situace. Splnit pacientčino přání a odeslat dopis až po jejím odchodu, nebo se pokusit zachránit, co se ještě zachránit dá?
Tento titul byl mým první setkáním s Rowan Coleman a popravdě jsem měla ze zvoleného prostředí, kam lidé chodívají dožít, strach. Naštěstí se moje obavy ukázaly jako liché, takže pokud vás od knihy odrazují stejné pocity, nenechte se jimi ovlivnit. Hospic Marie Francisové je místem, kde je péče a ohleduplný přístup k pacientům i jejich rodinám na prvním místě. A stejně přistupuje autorka ke svým čtenářům. Citlivě a beze snahy vymámit z nich i tu poslední slzu představuje tři hlavní příběhy protkané desítkou dalších, vepsaných do dopisních papírů a rozesetých po celé Zemi, přesto o nic méně podstatných nebo zajímavých. Právě naopak. Mnoho dopisů v sobě i na těch pár stranách ukrývá osudy, které by si podle mě zasloužily vlastní příběh.
A jako je hospic místem, které spojuje cesty hrdinů, tak Stella je tou spojující postavou. Není ovšem žádným pozemským andělem, který vše a všechny spasí. Dělá chyby jako my všichni a tím je jednoduše sympaticky lidská. Po krátké známosti se vdala za vojáka, ze kterého se nedlouho poté stal válečný veterán. Ten teď podléhá pocitům viny a traumatické vzpomínky utápí v alkoholu. A Stelle se vzdaluje. A ona jemu, i když se snaží o opak. Jako by spolu najednou žili dva úplně cizí lidé… Zcela jiným příběhem je vyprávění o Hope; dvacetileté dívce s cystickou fibrózou. Ta žije ve své bublině rezignace obklopená neustálou péčí starostlivých rodičů a často se s nepřízní osudu vyrovnává po svém – cynismem a určitou zahořklostí. Skoro čtyřicetiletý Hugh je naopak se svou situací spokojený. Alespoň si to myslí. Neváže se, žije povrchními vztahy, užívá si osamělé práce historika v muzeu a společný prostor sdílí akorát s toulavým kocourem. Ten má v ději zvláštní roli. Navzdory černé barvě zde nevystupuje jako symbol neštěstí, ale klidu a naděje. Objevu je vždy tam, kde je ho nejvíc potřeba.
S každým z nich jsem se přesunula do trochu jiného světa. Se Stellou jsem četla román pro ženy, s Hope jsem přeskočila do kategorie new adult a Hugh byl výpovědí o muži na pokraji existenční krize. Kombinace věkově i společensky odlišných hrdinů se autorce povedla. Příběh to oživuje a nesklouzává díky tomu do monotónnosti. A jakkoliv jsou tito tři jiní, spojuje je společné přání. Stát se určitým způsobem neviditelnými. Stella se snaží schovat před svým okolím, Hope se ukrývá před životem, aby se tak skryla i před smrtí a Hugh chce být neviditelným přede všemi, kteří by s ním chtěli navázat nějaké hlubší pouto.
Postupem času všichni procházejí vývojem. Rozhodně nepřešlapují na místě, mění se. Ne zrovna šťastné události je přimějí přehodnotit, pochybovat a uvědomit si, kým byli, kým jsou a kým by chtěli vlastně ve skutečnosti být. Jak by chtěli žít a hlavně s kým. A vy jim při tom budete držet palce a přát jim to nejlepší. Nečekejte ale jen smutné a dojemné scény. Co na tomhle díle oceňuji, je humor. Autorka totiž umí rozehnat ten všudypřítomný stín smrti a ve vhodných chvílích vám vykouzlit úsměv na tváři. Podobné momenty najdete i v dopisech na rozloučenou. Nic z toho ovšem nepůsobí nuceně. Stále je to uvěřitelné. Ne každý chce na konci říct jen hezká slova.
Román se čte velmi lehce, a přestože má přes pět set stran, nemyslím si, že to nějak výrazně pocítíte. Vztahy, byť někdy trochu předvídatelné, Rowan Coleman dokresluje myšlenkami a dialogy, které si často budeme mít chuť někam poznamenat. Vzhledem k délce jsou vypjatější situace hodně rozeseté a kniha se tak stává klidnější plavbou. Pro někoho podobně jako pro mě může být děj místy až moc rozvláčný, ale to záleží čistě na čtenářově vkusu. Někteří čtenáři si nejspíš budou muset zvyknout na oslovení hlavní mužské postavy, které má v pátém pádě stejný tvar jako v prvním; tedy Hugh [Hjú], ne očekávané Hughu. Podle pravidel jsou ale možné obě varianty.
Všichni jsme utkáni z hvězd bych doporučila čtenářům, kteří vyhledávají příběhy hrající na smutnější strunu, ovšem bez syrovosti, jež by v nich vyvolala úzkost a husí kůži. Současně by mohla být dobrým společníkem i pro ty, kteří v životě tápou. Možná se najdete v chybách hrdinů, třeba vám jejich úděly pomohou ke změně a vy si dovolíte opět doufat. Naděje je to, o co jde v téhle knize především. O naději v lepší zítřky. Protože tam, kde je - byť sebemenší - se vyplatí bojovat, ať už se nám život zamotá jakkoliv. A pokud po svém boku máme někoho, kdo nám v tom boji pomůže, není nic, co bychom si mohli víc přát.
Jednoduchou a zároveň skvěle vystihující obálku, která podle mě neujde čtenářově pozornosti, navrhla stejně jako u ostatních titulů Rajka Marišinská.
Anotace:
Odejít z tohoto světa je snazší, když vás netrápí nedokonané a nevyřčené…
Stella Careyová je provdaná za válečného veterána Vincenta, který po návratu z bojů tráví večery ve společnosti traumatických vzpomínek, úplně uzamčen před vnějším světem. Aby unikla před neútěšnou realitou domova, bere si Stella stále více nočních směn v hospicu.
Rozmluvy s pacienty jí přinášejí zvláštní klid. Seznamuje se s jejich osudy; vnímá, jak odlišně lidé přijímají blízkost smrti. A především stále silněji chápe, jak je pro umírajícího člověka důležité urovnat a uzavřít vztahy s blízkými. A právě tehdy začne Stella psát dopisy, jejichž prostřednictvím se její pacienti loučí se svými milovanými. Některé jsou plné humoru či lásky, jiné obsahují souhrn praktických rad, z dalších čiší lítost…
Všechny dopisy Stella odešle, až jejich faktický pisatel zemře. Tento slib dodržuje až do jedné noci: tehdy sepíše dopis, který je pro pacienta poslední šancí na odčinění dávné viny – pokud ovšem bude doručen včas…
Rowan Coleman: Všichni jsme utkáni z hvězd
Název originálu: We Are All Made of Stars
Nakladatelství: Domino
Rok vydání: 2017
Počet stran: 504
Vazba: vázaná s přebalem
Žádné komentáře:
Okomentovat