Panský klub - Daniel Kapča
Anotace:
O čem že je Panský klub? Rozhodně ne o diskuzním kroužku sešlých pánů při skleničce whisky a doutníku.
Dominik a Robert provozují luxusní Panský klub, který se drží jediné zásady, "Náš zákazník, náš Pán". Lilian Ganonová, mladá a zhýčkaná nezbednice, k tomu nevlastní dcera kandidáta na prezidenta, okusí tuto zásadu na vlastní kůži. Celý její svět se rázem převrátí vzhůru nohama, když se jednoho dne nedobrovolně ocitne v klubu a je nucena projít výcvikem na Společnici, aby byla následně doručena zákazníkovi. V ten samý moment se rozjede doslova hra o přežití a není vůbec jisté, jestli se jí podaří dostat pryč. Ve světě, ve kterém je lidstvo postihnuto nemocí, která zabraňuje rozkladu mrtvol a morálka lidstva je na svém absolutním minimu, není jisté absolutně nic.
Panský klub je příběh odehrávající se v brutálním a zvráceném světě, ve kterém je hlavním uměleckým směrem Nekrotismus a sexuální touhy nabývají těch nejbizarnějších podob. A byť k tomu název svádí, rozhodně neočekávejte, že v rukou držíte erotický román, po kterém se budete červenat až za ušima. Na takové něžnosti není v Panském klubu místo.
Pokud jste si mysleli, že jste již viděli a četli vše a nic Vás již nedokáže překvapit či šokovat, Panský klub Vás donutí tento názor přehodnotit.
***
2112 – Rok, kdy byl objeven GEN
V lidské historii byl mnohokrát předpovězen zánik světa. Sem nějaké to zhroucení počítačových systémů, tam nějaká ta apokalypsa. Tu to byl přílet mimozemšťanů, jindy zase zánik ozonové vrstvy a tím zajištění globální barbecue párty. Ale poslední velká předpověď, kterou ještě svět bral vážně, byla datována na konec roku 2012 a měli ji na svědomí Mayové se svým kalendářem, který jim toho roku úplně končil. Fantazie o konci světa byly značně divoké. Když se nakonec nic nestalo a svět pokračoval dál, byli Mayové prohlášeni za největší vtipálky v dějinách a nikdo, až na pár vyšinutých jedinců, už dalším podobným nesmyslům nevěřil. Ironií osudu je, že možná měli přeci jen pravdu, jenom se sekli o sto let nebo my ten jejich kalendář zkrátka špatně pochopili.
Žádní živí mrtví, ohně pekelné, třetí světová válka nebo cokoliv, o čem se vědci s radostí dohadovali a spisovatelé fantazírovali. Ať tak či onak, všechny katastrofy, které kdy člověk vymyslel, se vyznačují nadměrným počtem mrtvol, ale co když vám tyhle tlející pytle sraček nechtějí zmizet z povrchu zemského? To je teprve ten pravý průser…
V průběhu roku 2112 se začaly objevovat první zkazky o ne-mizejících mrtvolách. Nebožtík, kterého to jednoduše kleplo při ranním joggingu na boční cestě uprostřed lesa. Zprávy hrobníků, kteří našli v hrobech nerozkládající se těla, byť silně zapáchající, nebo oběti válečných konfliktů, které nešly spálit. A podobných příběhů začalo být víc, mnohem víc.
Netrvalo dlouho a o problém se začal zajímat doslova celý svět, i ti Eskymáci, kteří se jinak o běh světa nikdy moc nestarali.
„Jak se zbavit těch smrdutých sráčů,“ znělo z každé politické kanceláře, pohřebních ústavů, a dokonce i od některých mafiánských rodin či kolegů z oboru. Nejrůznější pokusy o likvidaci těl vedly místy až k rozum zastavujícím případům, při kterých nebožtíci namísto snížení svého počtu své řady ještě rozšířili, většinou o nešťastné vykonavatele těchto pokusů.
Zářným příkladem je, tedy byl, jeden nizozemský elektrikář, který zkoušel těla spálit elektrickým proudem, a ke své smůle se stal také prvním objevitelem elektrických vlastností svých testovacích subjektů. Budiž mu útěchou, že si tímto činem vysloužil krátký článeček v místním bulvárním plátku na straně šest mezi kuriozitami týdne, okořeněn fotkou sebe a masíčka v poloze značně připomínající všem jistě známou sexuální polohu číslo 69. Alespoň tím podnítil tím zájem vědců a za to mu patří věčné díky.
Domácí kutilové a jim podobní ovšem nebyli jediní, kdo zkoumali tento fenomén, a do práce se pustila i vědecká veřejnost. Zástupy vědců téměř denně přicházely s novými poznatky a vědeckými výkřiky doufajíce, že právě jejich práce bude ta průlomová a zbaví planetu Nehnijícího problému. A zatímco vědci pracovali na řešení, svět se pomalu, ale jistě dusil čím dál větším počtem mrtvol.
Pak vědci objevili GEN neboli Gen Eliminující Nekrózu. Byl to lidový název a zároveň i hlavní vlastnost nemoci, která modifikovala lidský genom. Pozměnila ho tak, aby vytvářel tzv. antinekrotikum, látku, která zabraňovala buňkám v lidském těle podléhat nekrotické reakci. Jinými slovy, lidské maso se stalo odolné vůči přeměně v tlející kupu hnoje, na které by si červi mohli zvesela pochutnat. Tím se přerušil přirozený koloběh života a na problém bylo zaděláno. GEN měl ale pár zajímavých vedlejších vlastností, na které se většinou přišlo stylem pokus omyl v průběhu 27 let, než se nalezlo Konečné řešení Nehnijícího problému.
Metoda „to nejjednodušší řešení je obvykle to nejlepší řešení“ se ukázala hned zpočátku jako ta, kdy výjimka potvrzuje pravidlo. Oheň byl značně neefektivní, mrtvoly zkrátka nehořely ani při extrémně vysokých teplotách. Ovšem přišlo se na to, že poměrně kvalitně bouchají. Nebylo divu, že nedlouho po tomto objevu se začaly používat jako demoliční materiál. Nevýhodou byly stejné vlastnosti jak před výbuchem, tak i po něm, takže pevné skupenství mrtvoláka se akorát tak změnilo na slizovitý sajrajt, který se stejně nechtěl stát součástí koloběhu života. A ještě se blbě uklízel.
Samozřejmě že se vzrůstajícím počtem masíček se musely hledat způsoby, jak je dočasně odklidit z povrchu zemského, než se najde způsob, jak je zlikvidovat definitivně. Hojně začaly vznikat různé skládky a podzemní hrobky. V nich mrtví, obdobně jako senioři v domovech důchodců, čekali, až přijde jejich čas. Zkoumaly se a vyvíjely různé archivační a zhušťovací technologie k uchování ještě většího počtu zákazníků na co nejmenším prostoru. Jejich příval byl doslova nekonečný.
Jedním z nejodvážnějších plánů bylo vystřelování hromadných kontejnerových rakví do vesmíru. K jeho realizaci však nikdy nedošlo, protože se v roce 2149 objevily Spalovny.
Žádné komentáře:
Okomentovat