Úryvek z knihy Hry na bolest

Hry na bolest


Petra Neomillnerová




Anotace: 
Hra... to je slovo významy přímo těhotné. Dětské ruce svírající bábovku, noha stojící na plynovém pedálu auta, bojové linie, tajná jednání, těla spletená v milostné křeči i dopadající bič, to všechno může být hra. Rádi si hrajeme. Něžně, krutě, s dobrou vůlí i s jedem v srdci. Bezpečně i nebezpečně, dobře i špatně. Někdy při tom působíme bolest a někdy toho dokonce ani nelitujeme. V Hrách na bolest se sešly povídky, točící se tak či onak kolem tělesných žádostí. Už to samo o sobě je činí trochu podezřelými, protože, málo platné, dodnes lidé soudí, že sex je činnost sice zábavná, ale duchovně nepříliš povznášející. Snad mají pravdu, jenže touhy těla mají své horké prsty úplně všude, ve všech našich rozhodnutích, plánech, přáních, rvát se a ukájet touhy těla, to je imperativ, který stojí nad většinou živočichů, které naše planeta nese na svých zádech, a u lidí ho nevymýtilo ani náboženství, pokrok, posty, dechová cvičení, ani tresty tělesné i duševní. Naštěstí. Pojďte tedy nadzvednout pokrývky mokré slzami i krví, zabořit hlavu do polštářů, které tlumí výkřiky bolesti, nářek touhy i slova, která mají být vyřčena. Pojďte a nesuďte příliš přísně ty, kdož v nich chybují, milují a nenávidí. Možná, že jinak nemohou.
Pro čtenáře od 18 let.

Recenze zde


Úryvek z povídky Holka pro šibenici

Cesta do Wolfsteinu se stáčí kolem mnoha hospod, ale krčma U hrotu jehly je čímsi výjimečná. Ten, kdo překročí její práh, je ohmatán, zvážen a změřen mnoha páry očí. Biřic, drůbež k oškubání, kolega? Hovory se vedou tiše a s mnohými zámlkami, protože ani našinci není co věřit, a nad krajem pohárů svítí pohledy, rychlé a kosé jako rána nožem. A nože? Nože za okraji jezdeckých bot, u pasu i v rukávu žíznivě čekají.

***

Červené víno trochu drhne v krku, piju a čekám. V mé branži se naučíte čekat. Dávám si koleno pod bradu. Vím, slušné holky takhle v hospodě nesedávají, ale už léta nedělám věci tak, jak je dělají slušné holky.
Dveře krčmy se otevřou a vejde můj kumpán. Hmm, pořád má černý cop do půli zad, zato jeho hřebčí chůze trochu utrpěla. Pokrčím nos, víte, myslela jsem, že se trochu pobavím, ale teď... větřím průšvih. Neklidně se zavrtím na lavici a plesknu Křiváka po zádech. Zavrčí, prohne se a chytne mě za zápěstí...
Chlapi... Švihnu pěstí a... on ji koupí. Tak tohle opravdu smrdí, za normálních okolností by uhnul a ještě by mi ji vrátil.
"Co jé?" zaječím a Křivák se opatrně spustí na lavici. Sedí rovně jako klášternice. "Průser, kotě."
Tázavě zvednu obočí. Tedy, ne že bych mu menší průšvih nepřála, tak dokonale mi to zase nedělá, ale když honí jednoho, utíkáme všichni.
Rádi se považujeme za vlky cest, ale, kurva, když se něco semele, je lepší stáhnout ocas a brát kramle jako toulavej pes. A zachránit si kůži, to v pravém slova smyslu. Když je pryč kůže, je s krásou konec, a moji bílou slupku by bič stáhnul jedna dvě. Takže většinou radši beru motejla, dokud je čas. "Hmmmm?"
"Kupci, kotě. Vozy, mezci, koláče. Na koho už si dneska můžeš vyšlápnout sama. Čistě po dobrým jim nabídnu svý zboží a víš, kdo se tam vyloup?" Křivák si znechuceně odplivne na zem a pokud jeho obličej může vyjadřovat lítost, tak teď ji vyjadřuje.
"Sivý."
O, tak to je špatný. Ovládáme svoje nářadí velmi slušně, ale k mistrům šermu naše umění nesahá. Sivý je šermíř - matematik. Čistý styl a přísná logika. S hospodskými fintami a s kocovinou si na něj nepřijdete. A navíc, on Křiváka učil. Jistě to bylo po letech dojemné setkání.
Soucitně si přítele prohlížím. Po nakládačce samozřejmě bolí tělo, ale taky ego. To dostane pořádně zabrat.
"Spráskal mě před tou chátrou," čímž Křivák myslí kupce, kteří si na oplátku myslí, že chátra jsme my a že by nás měli nejen spráskat, ale taky rozčtvrtit, usmažit, opíchat do zadku a pak zakopat čtyři sáhy hluboko.
"Bičem. Kurva, kotě, píchni mi trochu." Objednávám mu kořalku a jsem zklamaná, protože vidím, že naopak on mě nepíchne vůbec. To ještě nevím, že v noci budu mít jiné starosti než se svou číčou.

Dveře hospody se rozlétnou a v tu chvíli je jasné, že tanec začíná. Sivý, a dokonce ne sám, ale s přáteli. Nevypadají sice jako lovci odměn, ale čert jim věř. Svírám šavli a tisknu se zády ke stěně. S Křivákem se při tomhle tanci nedá počítat. Kokot. Přivlekl nám je na krk, pitomec. Jestlipak se dá věřit oknům. Asi těžko. Pánové nejsou žádní začátečníci. Polknu a dýchám, snažím se zhluboka a pravidelně, cítím známý tlak kolem bránice. Strach. Ten se jen tak rozehnat nedá.
"Je tu jen Křivák a malá holka," zavrčí vysoký muž s jizvou přes tvář. A jde ke mně. Pomalu. Výhružně.
"Zahoď to, nebo uvidíš." Uvidím, ať šavli zahodím nebo ne.
Takže po něm seknu. Couvá, točíme se. Čekám, kdy ucítím ostří v zádech.
A taky ho cítím. Opřené o ledviny. Pomalu skláním čepel a trochu pracuju s řasami. Starší pánové to mají rádi. Možná že dokonce vyloudím slzu.
Zjizvený mi bere šavli z ruky. "Uf, na starý kolena se prát s dětma. Kam jsme to dopracovali." Kroutí mi ruce dozadu a já vidím, jak Sivý Křivákovi jednu vrazí. "Že se nestydíš, takový hůdě." Svazují mi ruce a já nejsem jen otrávená. Mám strach. Nenávidím ten pocit, když vás svážou. Vždycky mě začne svědit celé tělo a nemůžu dýchat. Ale kdo se stará o moje pocity. Myslí si, že jsou slušní, když na to nevezmou tenký provaz. To už tak patří k naší práci. Do prdele. Vrhnu na Křiváka vražedný kukuč a nechám se odvést ke koním. Vůle vaše, pánové. Ale nedaruju vám to, a Křivákovi taky ne.

***

Víte, jsem dědek ještě ze staré školy. Netěší mě, když vidím, že všechno bylo na nic, že z mých žáků vyrostli nájemní rváči, ba co hůř, obyčejní lupiči, a dvojnásob mě netěší, když je najdu v krčmě se zmalovanou malou opilou holkou, která se notabene ohání mečem a pokouší se ho někomu vrazit do slabin. Nelíbí se mi, když si někdo říká Křivák a zapomíná, co dělá šerm šermem, a nemám rád holčičky v kalhotách pobryndaných červeným a kořalkou.
No což, nemám, ale pomůžu rád. Kdysi, před mnoha a mnoha lety, jeden téměř chromý chlap to samé vysvětlil mláděti, které ani nenapadlo, že si jednou bude mít proč říkat Sivý. No a já... já to rád předám dál.

Věděl jsem, že s nimi nebude lehká práce. Křivák je vlastně už dávno dospělý chlap, a to děvče? Málokdy jsem viděl takový pohled v očích holky. Vím, že tyhle děti jsou tvrdé, když mají přežít, ale na druhé straně je škoda, když se z hezkého děvčete stane vzteklý pes. A možná že i v tomhle drzém děcku něco je.
Ech, nečekal jsem, že budou nějak zvlášť zkroušení, ne, nečekal, ale že se porvou hned, jak slezou z koní?
Že sprostě nadávající tmavovláska kopne Křiváka do rozkroku a pak se nás pokusí pokousat?

Seřezal jsem ji bez pardonu, to uznávám. I když je to holka, já pořád vidím hlavně nevychovaného fracka, který nezaslouží šibenici, ale potřebuje pevnou ruku a léta na šermířském sále, aby z něj něco bylo.
Neplakala. Nadávala jako starý zbrojnoš, potom fňukala, vrtěla se a kopala.
A Křivák? Jen se ušklíbal. Možná, že pro toho už šibenici postavili.
Děvče se schoulilo, klubko kolen, loktů a zcuchaných vlasů, po bití tichá a vyčerpaná. Pod žebry mě zazábla výčitka.
Pak leželi vedle sebe na podlaze, stočení, aby se trochu zahřáli, a spánek vrátil stín nevinnosti dokonce i Křivákovi. Tmavovlasá vypadala jako ztracený kolouch, s ušmudlaným obličejem a s rukama pod hlavou.
Asi už stárnu, ale zvedl jsem ji z podlahy a uložil do postele. Byla prochladlá jako poloutopené kotě, zavrtala se do přikrývky a znova usnula. A pak je vychovávej. Člověk by brečel.

Žádné komentáře:

Okomentovat


Copyright © SVĚT MEZI ŘÁDKY | Šablona: Lucy Lillianne. Optimalizováno pro Firefox.